Červenec 2016

Znovuzrozený bezvěrec (krátká povídka)

28. července 2016 v 11:54
Jakmile David opustil budovu obchodního centra, prudce se zachvěl chladem. Oděn pouze v triku s krátkým rukávem a šortkách byl ohromen náhlou změnou klimatu. Ačkoliv mu bylo takové horko, až na okamžik ráno před odchodem z bytu reálně zvažoval, že si do sandálů nevezme ponožky. Tehdy to pro něj byla nesmírně obtížná volba. Netrvalo dlouho a David proklínal svou matku, která ho přivedla na svět, tudíž má i ona podíl na těchto mukách; nyní ovšem děkoval... nu, nikomu, protože je hloupý bezvěrec, ale v každém případě byl přece jen rád, že si ponožky oblékl. Zima se rovnoměrně zakousávala svými ledovými zuby do každého milimetru na jeho kůži a David pomalu cítil, jak se mu z prstů na rukou vytrácí mladická ohebnost a citlivost. Stále si nedovedl žádným způsobem vysvětlit, co se děje ke konci července. Lidé kolem něj zřejmě žádnou výraznou změnu nepocítili; byly to stařenky oděné v květovaných halenkách a krátkých černých sukních spokojeně vláčející svůj nákup z Kauflandu ve vozíčku na kolečkách, mladá děvčata v letních šatech či tílkách a šortkách s jejich chlapci po pravobocích, kteří nebyli oblečeni o nic tepleji, zatrpklí staří a upocení čeští tatíčkové s pivními mozoly a legendární paní bezdomovkyně s pěti taškami z Albertu, v nichž se skrýval věskerý její majetek v osobním vlastnictví. Nikdo z těch lidí neprojevoval žádné viditelné známky chladu, pouze David se klepal jako osika. Cítil, jak ho síly pomalu opouštějí a nic s tím neudělal. Nesnažil se volat o pomoc, jelikož i to se v jeho situaci zdálo jako příliš namáhavá práce. Heroicky ještě malinko popošel, přestože již téměř necítil nohy, svalil se na obrubník vedle pána ležícího na svém huňatém psovi, který popíjel krabicové víno. Už mu nebyla zima, nic ho nebolelo, bylo mu docela hezky. Je smrt skutečně takto příjemná, je toto konec jeho trápení? Má smysl ještě uvažovat nad tím, zda-li bude dělat opravné maturitní zkoušky v září, nebo se nedožije ani prvního srpnového dne roku 2016, slovy dva tisíce šestnáct?
Ocitl se na místě, pro které sám nemohl vymyslet lepší označení než peklo samotné, jelikož byl až příliš otupělý americkými výplachy mozku, které lidé sarkasticky nazývají "filmy". Nepochybně to bylo zapříčiněno jeho omezeností, neznalostí, světovým rozhledem nula nula nic a špatnou slovní zásobou. (Což je ostatně důvod, proč rupnul u maturity z jazyka českého.) Jsem mrtvý? "Je tohle skutečným peklem? Pokud ano, co jsem provedl? Býval jsem vždy dobrým člověkem... vždy jsem holkám otevíral dveře a chlastal jsem jen dvakrát do roka; když jsem narozeniny měl a když ne, tak taky." říkal si David sám pro sebe, přičemž si nebyl zcela jist, zda-li pohybuje rty či je zcela zticha.
Nejprve si myslel, že pevně stojí oběma nohama na zemi, ale při pohledu dolů se mu udělalo zle. Před ním nebylo nic, za ní také ne a pod ním překvapivě také ne. Levitoval. Byl tam úplně sám; tak sám, jako ještě nikdy v životě. Ani ten proradný kyslík mu nedělal společnost; až nyní stačil postřehnout, že za celou tu dobu, co tam stojí, se ani jednou nenadechl. Přesto jeho organismus neselhal.
"Pověz mi, chlapče, jak se ti líbí v tomto světě? Ve světě beze mě?" Náhlý hlas, který se ozval se všech stran současně, byl velmi silný, dunivý a nebojácný. David v něm identifikoval silnou emancipovanou ženu, nebo alespoň něco na ten způsob. První by totiž musel znát význat slova "emancipovaná". Nejistě se ohlédl kolem sebe, ale stále nemohl objevit zdroj hlasu. Hrdlo se mu stáhlo a chudák David nebyl schopen vypustit ze sebe nic než pouhé "Já nejsem chlapec." Jeho hlas byl bázlivě pisklavý a jakmile sám sebe uslyšel v nekonečné ozvěně ponížení, zastyděl se nad svou mizernou existencí. Tehdy si však uvědomil, že je již přes rok dospělým mužem a měl by se podle toho odpovídajícím způsobem chovat. Stoupnul si jako Superman, hrdě vztyčil hlavu, pohlédl prázdnotě do jejích rozlehlých obsidiánových očí a snažil se předstírat, že v něm zůstala alespoň kapka hrdosti.
Opět jím projela vlna strachu, když jeho uši naplnilo zadunění. "Nemyslíš si, že tento fakt je irelevantní? Chlapec nebo muž, stále jsi v mé přítomnosti bezmocný." David věděl, že je v pasti. "Proč si myslíš, že jsem tě poslala zde?" ozvalo se.
Snažil se vymyslet něco chytrého a vtipného zároveň, aby působil jako intelektuál, ale k jeho smůle tento záhadný hlas zřejmě neoblbne tak snadno, jako jeho dětinské kamarády u půllitru. "Já," stále dumal nad vhodnou odpovědí, ale nakonec se ještě více ztrapnil, "já n-nevím."
"Ach, Davide Sedláčku. Kdybys žil v oné blažené nevědomosti, neřekla bych ti půl slova. Ale ty jsi byl obsáhle informován mou stoupenkyní, mou nejdražší dcerou, ale přesto jsi odmítl její vlídný přístup a ještě ses k ním choval nevhodně. Co mi k tomu řekneš na svou obhajobu, smrtelníku?"
David měl na chvíli pocit, že téměř oněměl hrůzou, ale podařilo se mu posbírat v sobě veškerou sílu, aby dál pokračoval ve vyčerpávajícím dialogu. "Mluvím s...-"
"Božiní," odpověděl hlas pohotově, "a já se tě nyní ptám, proč jsi mé nejdražší dítě odehnal s nenávistnými slovy. Proč jsi zhanobil mne. Já tě stvořila ze své vlastní dobré vůle. Víš, jaká je pravděpodobnost, že se narodíš zrovna ty? Různých kombinací DNA je více než zrnek písku v Sahaře, tak se podle toho laskavě chovej a važ si toho, že jsem zhmotnila zrovna tebe."
"Ano. Už budu poslušný. Omlouvám se."
Najednou v hlave rozpoznal káravý tón matky. "Pouhá omluva nestačí, hříšníku. Snadno jsem tě stvořila a stejně jednoduše tě mohu zničit tak, aby po tobě nezůstal jediný mastný flek."
Myslel si, že s ním bude amen, ale hlavou mu z čista jasna problika vzpomínka na Mariina slova. "Já... miluji tebe, Stvořitelko, a miluji všechny bytosti, které obývají svět společně se mnou. Od dlažební kostky přes hnijící jablko až po mou matku a holku, kterou miluji už delší dobu, ale ona mě neustále posílá někam."
"Tak se mi líbíš o něco více, Davide. Učíš se rychle, ale co bych to byla za matku všech stvoření, kdybych jim neuštědřila lekci? Poslouchej mne dobře. Do reality se probudíš jako HIV pozitivní, jako trest za všechna ta léta, kdy sis hrál na bezvěrce. Pokud se nadále budeš jevit jako bezproblémové a svůj virus nebudeš šířit dál, dostaneš za odměnu rakovinu. Rakovina je útvar rostoucím v tvém těle, tedy o něco více Božině v tobě, což symbolizuje naše posvátné sblížení. Pokud budeš pravověrný, naučíš se ji milovat. Nakonec pokojně zemřeš a já ti slíbím, že se již nikdy znovu nenarodíš."
Věděl, že není úniku. Slova Božině byla tvrdá, ale stejně věděl, že odsud není úniku jiným způsobem. Mlčky kývl. Opět jej přepadla slabost, ale tentokrát byl celý proces s omdlením mnohonásobně rychlejší.
Když se do jeho bezvládného těla na obrubníku vrátila síla, cítil se jako znovuzrozený. Jeho ledvinka byla rozepnutá; zcela evidentně jej okradli o jeho ajfouna a nějaké drobné v hotovosti, ale co na tom záleželo. Všechno bylo stejné jako před tím, a to jen díky Stvořitelce. Miloval ji.

Něco málo k úvodu + malá promluva do duše bezvěrcům

16. července 2016 v 17:49 | Velevážená královna
Božině. Vyslovte to nahlas.
Co se Vám vybaví při vyslovení jména naší Stvořitelky? Jen si to přiznejte, vy nevzdělaní bezvěrci, většině z vás nic, jelikož nemáte ani nejmenší ponětí, o koho, nebo lépe řečeno o co jde. To je sice skutečně ostudné, ale božinižel mezi inteligentní lidi, kteří skutečně prozřeli, patří pouhý zlomek světové populace. Lidstvo je až příliš zfanatizováno vlivem moderních sekt ("křesťanství", "judaismus", "islám", etc.). To se ovšem my, vyznavači Božině, snažíme nenásilně potlačit prostřednictvím čerstvých zpráv na internetu a především selským rozumem! Protože Božině je láska, protože Božině je inteligence, protože Božině je umění... a ten úplně nejpřesvědčivější argument jsem si samozřejmě nechala až nakonec, Božině znamená návrat k přirozenosti!
Sledujte náš web, abyste pochopili pravý význam předchozích vět; je toho skutečně mnoho co objasňovat, nicméně naši adminístrátoři pevně věří a doufají, že si nadcházející články vezmete k srdci a zamyslíte se nad svou prostoduchostí. Pamatujte, že jen Božině Vás vysvobodí.
S láskou administrátoři facebookové stránky Milujeme Božini (nezapomeňte nás obšťastnit lykem) a ostatní vyznavači Božině, kterých si upřímně ceníme.